Alternativní pedagogické směry- Montessori

Pohled Petry (pedagoga) na alternativní pedagogické směry (na směr Montessori)

Alternativní styl života. Alternativní kuchyně. Alternativní umění. Všechno je teď alternativní. A školství samozřejmě taky. 

Jsou různé druhy pedagogických směrů například Dalton, Waldorfská škola, Lesní/ přírodní škola (někdy školka) a také pedagogický směr Montessori.

Pedagogika Montessori mě zaujala již během studií. Líbí se mi její přístup. Líbí se mi i to, jak s dětmi uměla pracovat. Ale, co se mi nejvíce líbí je to, že děti připravovala na „běžný“ život.

Marie Montessori vytvořila nový koncept pedagogiky, která nese její jméno. Základem této pedagogiky vždy bylo a stále bude naučit děti věcem a činnostem, které budou potřebovat v „běžném“ životě. Vytvořila koncept pomůcek, které napomáhají dětem lépe pracovat se všemi smysly najednou.
Montessori začínala v zařízení, které zde bylo pro děti zanedbané nejen po stránce mentální, ale i sociální. Děti byly v tmavé místnosti bez světla, bez učebních pomůcek. Jediné co měly byly lavice, židle, tabule a katedra. Marie zjistila, že takové prostředí dětem nesvědčí. Je nepodnětné a smutné. Chtěla být s dětmi v kontaktu. Přiblížit se jim. Do třídy pustila světlo. Oddělala lavice i katedru a všichni pracovali dohromady. Sama si navrhla a nechala vyrobit pomůcky, které používala při práci s dětmi. Například vyřezala písmena ze zbytků dřívek. Díky těmto písmenům se děti učily skládat slova. Svá jména. Věty.

Když Marie Montessori otevřela svůj první „Dům dětí“, chodily sem děti rodičů, kteří na výchovu a vedení domácnosti neměli kvůli své práci čas. Mnohdy tyto rodiny nedodržovaly základy správné hygieny, nevedli pořádek v domě a příprava jídla a následné stolování neprobíhalo tak, jak mělo. A tak, jako první učila děti správné hygieně, čistotě a pořádku.

Dnes se ve školkách se zaměřením Montessori dbá hlavně na to, aby si děti udržovaly kolem sebe pořádek. Uměly si uklidit hračky. Dokázaly si samotné nachystat svačinku, uklidit drobky, které po svačince zůstaly na stole. Umýt nádobí, které během svačinky zašpinily. Zametou, očistí, uklidí. Vše ve svém tempu a za dohledu pedagoga, který je zde od toho, aby dopomáhal s těmito činnostmi. (upozorňuji na slovo DOPOMÁHAL)

Děti si hrají s „hračkami“ (spíše s pomůckami). Pomůcky jsou pro děti připravené tak, aby splňovaly senzitivní období vývoje dítěte. Dětem se rozvíjí sluch, hmat, zrak i chuť.

Tyto činnosti spojené s úklidem, sebeobsluhou, atd. jsou samozřejmostí i v domácím prostředí. Setkávám se s rodiči, kteří ale říkají, že dítěti tohle všechno trvá, je pomalé, že oni pospíchají a dítě ne a ne zrychlit tempo a tak to raději udělají za něj. A to je chyba! Když budeme pořád něco dělat za děti, jak se to pak mají samy naučit? Jak se mají naučit samostatnosti? Proč potom po nich chceme, aby na nás nebyly tak závislé? Stačí se zamyslet.

Ve školách to funguje podobně. Platí zde vše, co se děti naučili v předškolní výchově. Činnosti spojené se sebeobsluhou či s úklidem jsou samozřejmostí. Ve škole mají děti pomůcky, které rozvíjejí přesně to, co mají jako v normální frontální výuce, ale tyto děti v Montessori se tomu učí jinak.

Jinak znamená, že každé dítě má svobodu volby. Každé dítě děla zrovna to, co chce. Chceš počítat? Počítej. Chceš psát? Piš. Chceš si malovat? Maluj. Ke každému dítěti se přistupuje individuálně. Zohledňují se potřeby každého dítěte. Nebrzdíme dítě a ani ho zbytečně nepopoháníme dál, když víme, že to ještě nezvládne.

Uvedu příklad z jedné třídy prvňáčků. Ve třídě je 15 dětí. Jedno má problém sčítat čísla do deseti. Druhé už násobí a dělí. Třetího nebaví primitivní příklady a tak jsou mu připravovány slovní úlohy. Jedno dítě čte plynule encyklopedie, kde si samo vyhledává informace, které chce znát nebo potřebuje. Druhé dítě se stále učí poznávat písmenka. Ani jedno nedělá nic špatně! Ani jedno není horší či lepší než to druhé. Taky by se nám nelíbilo být neustále srovnáváni.

Já se považuji za kreativce. Ekonomika, počítačové technologie ani management mi nic neříkají. Kdybych se (opravdu velkým nedopatřením) objevila v kolektivu těchto lidí a bylo mi předhazováno, že oni jsou něco víc než já jen proto, že mají jiný styl myšlení, že jsou znalci čísel a logiky a že já jsem jen ten „obyčejný“ kreativec, bylo by mi mizerně. Opravdu. Nikdo by neocenil (když to přeženu), že jsem si důležité dokumenty dala do barevné složky, kterou jsme si sama poskládala, namalovala, vytvořila, polepila a já nevím, co ještě. Všechny by naštvalo jen to, že jsem nevytvořila nějakou závěrečnou zprávu… (pro mě něco naprosto nedůležitého, pro ně naprosto nepochopené zkrášlení pro mě tak nudné věci)

Ano, zní to jako nemožnost. Jako by děti byly pak rozmazlené. Jako by byly až moc důležité. Pro někoho „rozežrané“, že potom neví z které do které. Ale pozor! V pedagogice Montessori se k dětem přistupuje jako k dospělému. Kdyby mě někdo určoval, co mám dělat, jak dlouho a jakým způsobem, taky by se mi to nelíbilo.

Zeptám se dospělých: Líbilo by se vám, kdyby k vám domů někdo přišel a řekl, že 45 minut bez přestávky musíte umývat nádobí? A že to musí být přesně 45 minut! A že když to stihnete dříve, dostanete další práci? A že když to naopak nestihnete, budete to muset dělat i během přestávky, kdy jste si chtěli udělat kafíčko, abyste načerpali sílu na vytírání podlahy? Kterou mimochodem budete MUSET umívat 45 minut. Myslím, že nelíbilo. Mě určitě ne. A tak podobně to mají děti ve frontální výuce. Také je to pro ně povinnost. A ve většině případů je to nebaví právě proto, že něco MUSÍ.

Myslím si, že tento směr není určen jen pro školky, školy či jiná centra volného času. Myslím si, že je to i přístup k výchově dětí v domácím prostředí. Nejde jen o Montessori pedagogiku, ale i o životní styl. Nejsem stoprocentní a naprosto ortodoxní blázen do tohoto směru. Nepatřím (pro někoho) do "sekty" hnutí Montessori. Jen se mi líbí, že děti nejsou do ničeho tlačeny a k ničemu nejsou přinucovány. Pedagog by měl být schopný umět děti motivovat, nadchnout pro činnost. Neměl by jen určovat, že to musíš, to udělej, to nedělej, to je dobře, to je špatně, seď, stoupni, teď hned piš, teď hned počítej...

„V okamžiku, kdy dítě udělá první krok, ocitá se na vyšším stupni interakce. Neustále se snaží svou nezávislost rozšířit. Chce všechno dělat samo… Jeho snahy jsou tak energické, že naší obvyklou reakcí je jejich zabrždění. Bohužel, pokud toto děláme, nebrzdíme dítě, ale samu přírodu, protože vůle dítěte sleduje vůli přírody a řídí se jejími zákony. “ (M. Montessori, Absorbující mysl, s. 66)

P.S.: Pokud vás tento směr zaujal a chcete se dozvědět více, co se týká pomůcek, materiálů či jakýchkoli detailů souvisejících s výukou či výchovou nebo jestli sami máte osobní zkušenost ať už v pozitivním či v negativním slova smyslu, neváhejte a napište mi, neboť sama s tímto pedagogickým směrem pracuji. Pište na: skolakoviny@gmail.com a do předmětu uveďte Petra-pedagog. Budu se těšit.

Pohled Jany (matky) na alternativní pedagogické směry (na směr Montessori)

Mé děti chodí do obyčejné základní školy, která nevyniká žádným speciálním přístupem k dětem.
Pro klidné děti je tato varianta jistě bezproblémová. Děti aktivní (jako jsem byla i já) si to prostě odtrpěli a dělaly a dělají u výuky docela nepořádek pač se nudí... Koho by také bavilo sedět v lavici celý den?
Myslím, že v tomhle je přístup Montessori zcela výjimečný a líbí se mi. Děti se necítí svázané pravidly a přesto pravidla dodržují lépe a snáze než děti z obyčejných základních škol.

Proč tomu tak je?
Myslím, že nikdo z nás nemá rád udílení rozkazů, bez jakékoli diskuze. Jestli v duchu oponujete, že to děti učí disciplíně... Rozhlédněte se kolem... Máte pocit, že ve školách mají učitelé autoritu, že jsou děti vycepované? Bohužel jsem byla několikrát svědkem šikany mezi žákem a učitelem a bohužel student byl agresor. Kdo za to může? Bez pochyby společnost. Nemůžeme se absolutně odříznout od dnešního hektického způsobu života, ale můžeme k němu přistupovat jinak.
Nechci tady vystupovat jako matka "dokonalých exemplářů" v roli svých dětí! Jeden syn je líný, druhý je hyperaktivní se sklony k agresi. V běžné škole to samozřejmě vyhovuje mému línému synovy. Lehne si na lavici a prostě usne a vzbudí se o půl druhé odpoledne. (Pak se na třídních schůzkách dovídám, že má učitelka obavy, že by se na gymnáziu dostal, ale že netuší co by tam se svým spacím přístupem dělal :D). Můj aktivní syn bojuje naopak s tím, že musí vydržet čtyřicet pět minut sedět na zadku, pokud možno nepromluvit a dávat pozor. (Ovšem, když zazvoní, je pak jak z divokých vajec a já nestačím počítat modřiny).

Fascinuje mne, když se učím Montessori metodou s dětmi doma, jak z hyperaktivního dítěte, které nedává pozor se při použití prvků výuky Montessori stane klidný hltač nových informací, které jsou i za rámec právě probrané látky ve škole.
Jeden ze způsobů jak zvládnout "nezvládnutelné" dítě je dát mu pozornost. Podotýkám, že metoda je výhodná i pro rodiče z hlediska času. Dítě po celou dobu učení si vlastně "hraje" s vámi. Takže alespoň z mé zkušenosti. Poté mou pozornost nevyžaduje a já mám chvíli pro sebe. Také je dostatečně uklidněné, což alespoň mému synovi pak vydrží až do večera.

Určitě to je metoda, která děti nejen uklidní, ale naučí správnému chování daleko více než lavicový systém. Troufám si tvrdit, že i více naučí, protože dětská touha po znalostech zde není omezována. Což se v normální škole bohužel děje, protože je naším dětem poskytován čím dál menší balíček informací... Což je smutné...

Souhlasíte se mnou?


Ukázka toho, jak to v takové Montessori třídě vypadá a s jakými pomůckami se pracuje: